Pohled do dávné historie

Krajina dnešního Jindřichohradecka byla ještě ve 13. století pokryta pomezním hvozdem Království Českého. Ten se táhnul podél hranic Markrabství Moravského a na jihu vybíhal do Východní Marky, dnešního Rakouska.

Těmito lesy vedla i jedna ze zemských stezek, spojujících Království České s Východní Markou. Na české straně chránil stezku hrad Landštejn, na druhé straně hranice byl to hrad Ragůs. Češi celé krajině za tímto druhým hradem říkali Ragusko (Rakousko). Tento výraz existuje pouze v jazyce českém.

Krajina byla téměř neobydlena a jako taková, podle latinského práva, patřila králi. Ten ji za válečné zásluhy daroval význačnému českému šlechtici Vítkovi, který měl ve znaku emblém růže. Stejnou růži, avšak jinak barevně znázorněnou měly i rody jeho synů:

• páni z Rožmberka červenou růži
• páni z Landštejna bílou růži
• páni z Hradce žlutou (zlatou) růži.

Na přelomu 12. a 13. století byl postaven hrad, nazvaný podle majitele – Jindřichův. Kolem tohoto hradu vzniklo město Jindřichův Hradec.

Rod pánů z Hradce vymřel roku 1604 a jejich majetek zdědili Slavatové. Nejznámějším zástupcem rodu je bezesporu Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka, jeden ze dvou královských místodržících, kteří byli potupně vyhozeni z okna při pražské defenestraci roku 1618.

Šlechtický rod Černínů na Jindřichohradecku

V roce 1693 Slavatovský rod po meči vymírá a dědicem jindřichohradeckého panství se stává Heřman Jakub Černín, příslušník rodu Černínů z Chudenic, rodu, který, kromě Chudenic, vlastnil panství Petrohrad, Krásný dvůr a některé další majetky v západních Čechách a Českém Ráji. Na rozdíl od Slavatů se Černínové nikdy v Jindřichově Hradci trvale nezdržovali. Zdejší panství nepřinášelo svým vlastníkům žádného užitku, neboť leželo na pomezí Čech a Moravy, v místech, kde nebyl průmysl, neexistovalo železniční spojení, cestní síť byla špatná, řeka Nežárka nesplavná. Většinu plochy lesů tvořily 2 výrazné komplexy: Jemčina přiléhající k Jihočeské pánvi a Velký les zasahující do Českomoravské vysočiny.

Záhy po převzetí panství Černíny bylo rozhodnuto, že v jemčinských lesích bude zřízena obora s jelení zvěří a budou tam pořádány parforsní hony (štvanice). Za tímto účelem nechal také v polovině 18. století hrabě Prokop Vojtěch Černín postavit na Jemčině lovecký zámeček. Když Černínové zavítali na Hradecko, více než na zámku v Jindřichově Hradci pobývali právě na Jemčině.

Lesnický rod Wachtelů na Jindřichohradecku

V polovině 18. století přichází ze Slezska do Jindřichova Hradce významný lesnický rod Wachtelů.

Jiří Mikuláš Wachtel (1726 – 1787)

se stal lesmistrem, jehož hlavním úkolem bylo přizpůsobit lesy Jemčiny pořádání parforsních honů. Obora měla přes 4000 ha, bylo nutné ji vhodně zařídit jak po stránce technické, tak po stránce personální.

Jan Tadeáš Wachtel (1763 – 1827)

byl významným lesníkem, který při obnově porostů využíval clonnou (tmavou) seč, a to již rok před tím, než G.L.Hartig zveřejnil své dílo „Anweisung zur Holzzucht für Förster“. Již ve svých 26 letech věku je Wachtel jmenován lesmistrem jindřichohradeckého panství a jako ředitel parforsních honů zodpovídá také za organizaci štvanic na Jemčině. Zmíněné štvanice byly finančně velice náročné a majitel panství proto apeluje na Wachtela, aby zintenzivnil hospodaření v lesích – těžbu a prodej dřeva. Wachtel proto rozšiřuje stav lesního dělnictva, v roce 1803 zakládá „na zelené louce“ novou osadu pro lesní dělníky jménem Nová Ves (Schönborn), jejíž půdorys připomíná tvar dřevorubecké pily. V roce 1805 přichází s prvními návrhy na splavnění řeky Nežárky, které však pro nepochopení a odpor u nadřízených zůstávají nerealizovány.

Parforsní hony na Jemčině se pořádaly od roku 1791 do roku 1822, tedy plných 31 let. Po nešťastném 26. červenci 1822, kdy byla větrným orkánem a silným krupobitím zpustošena téměř celá jemčinská obora nastalo pro lesmistra Jana Tadeáše Wachtela nelehké životní období spojené s likvidací rozsáhlých polomů. Jejich rychlému zpracování spojenému s odbytem kalamitního dřeva bránila, na tehdejší dobu, značná odlehlost Jemčiny od „průmyslové“ civilizace – nedostatečná síť lesních odvozních cest, neexistence železnice, či nesplavnost řeky Nežárky.

Zpracování kalamity se vleklo a stále prodlužovalo, až došlo k přemnožení kůrovce. Nakonec 250 tisíc m3 kulatinového dřeva bylo spáleno v milířích a dřevěné uhlí dodáno železárnám v Chlumu u Třeboně. I přes problémy se zpracováním kalamity zůstává J.T.Wachtel věrný clonným sečím a odmítá stále vzrůstající trend holosečného hospodaření.

Jiří Ferdinand Wachtel (1806 – 1884)

byl po ukončení studií jmenován v roce 1826 inženýrem na jindřichohradeckém panství. V roce 1827 však umírá jeho otec J.T.Wachtel, a tak se správa černínských lesů, pro dosud nevelkou zkušenost a praxi mladého Ferdinanda, dostává do rukou nadlesního Wolfa a po něm nadlesního Humela. Mladý Wachtel se zabývá systemizací, zaměřováním a zařizováním lesů a zpřístupňováním rozsáhlých lesních porostů cestami. Jeho zásluhou byly vyhotoveny porostní mapy v měřítku l:2880, založeny hospodářské knihy, nastíněny těžební zásahy a vypočtena výše těžeb. Podobně, jako jeho otec, prosazuje clonné hospodaření, holoseče připouští jen v nezbytně nutné míře, a to pouze v jehličnatých porostech. V rámci stále probíhajícího zpracovávání kalamity na Jemčině dostává za úkol vybudování 2 železných hutí v jemčinských lesích. V roce 1842 je J.F.Wachtel jmenován lesmistrem na černínském panství Petrohrad, ale již za dva roky, po úmrtí lesmistra Humela, se vrací zpět do Jindřichova Hradce.

Krásné představy, které jako zařizovatel měl, se však v mnohém neuskutečnily. V lesích narušených vichřicí napadalo stále více nahodilé těžby, než předpokládal hospodářský plán a na dřevo stále nebyl dostatečný odbyt. Proto v roce 1842 černínský velkostatek uzavřel smlouvu s loďařskou firmou Vojtěch Lanna z Českých Budějovic. Firmě bylo umožněno během 12 let vytěžit 242 tis. m3 dřeva na předem určených velkých plochách za minimální cenu. Zato se firma zavázala na své náklady provést splavnění řeky Nežárky pro účely voroplavby, tj. odstranění překážek v řece, pomístné zpevnění břehů, napřímení úseků a na všech jezech vybudování vorových propustí.

Po dvanácti letech firma Lanna svou činnost na Jindřichohradecku ukončila ke spokojenosti obou smluvních stran. Na kamenné kupě uprostřed jemčinských lesů byl postaven kovový kříž, pod ním na skalce je deska s nápisem:

Evžen hrabě Czernin z Chudenic, excelence
Vojtěch Lanna, c.k. loďmistr
Jiří Wachtel, lesmistr
l854

Jiří Ferdinad Wachtel odchází roku 1878, po 52 leté službě, do penze s titulem Lesní rada.

Jiří Václav Wachtel (1847 – 1912)

byl uznávaným vynikajícím pěstitelem lesa a horlivým zastáncem přírodě blízkého hospodaření – odklon od holosečí spojených s umělou obnovou lesa a prosazování přirozeného zmlazování porostů. Své pokrokové pěstební metody prováděl především ve druhém velkém lesním komplexu jindřichohradeckého panství zvaném Velký les, později Markéta-Nové Mlýny a ještě později pak Dubovice-Vojířov.

Jeho snahou bylo vytvářet les smíšený, nestejnověký, který by svou vitalitou byl schopen odolávat všem nebezpečím. Jeho hlavní zásadou bylo motto:„Zakládejte a vychovávejte les pokud možno v zástinu a chraňte ho před jakoukoliv jednotvárností.“ Nad lesovnou Markéta (dnešní revír Zadní les) je nejvyšší bod oblasti zvaný Homolka s nadmořskou výškou 615 m. Počátkem 19. století, v rámci celostátního mapování, byly kvůli zaměřování vykáceny z vrcholu čtyři široké průseky. Tyto plochy se po řadu desetiletí nedařilo zalesnit, protože nálet i výsadbu ničila zvěř, která zde byla z důvodu loveckého vyžití šlechty, držena v hojném počtu. Nakonec bylo přistoupeno k oplocení řady míst a pak během několika let nálet i výsadba zdárně odrostly. To byla první zkušenost s oplocováním kultur.

V roce 1869 byl velmi silný semenný rok všech dřevin. Jiří Václav Wachtel, ihned po svém nástupu, provedl semennou seč v jednom starém smíšeném porostu a pak plochu o výměře téměř 23 ha oplotil. Dostavil se bohatý nálet a plocha byla nazvána Starý Dunkelschlag – Stará tmavá seč. Na paměť zdařilé obnovy byl zde postaven kamenný památník se jmény obou Wachtelů a dvorního myslivce Františka Heinricha.

V roce 1912 Jiří Václav Wachtel umírá. Na jeho počest a věčnou památku odhalil jindřichohradecký zkrášlovací spolek Vesna v roce 1914 kamenný pomník ve tvaru mohyly složené ze žulových kvádrů, který je umístěn v jemčinských lesích v těsné blízkosti silnice z Hatína do Novosedel nad Nežárkou.

Parforsní hony na Jemčině

Úplně nový vzhled dostal zámek po roce 1790, kdy bylo hrabětem Janem Rudolfem Černínem definitivně rozhodnuto začít pořádat na Jemčině jelení štvanice, tzv. parforsní hony. K tomuto účelu byl přizpůsoben nejen zámek, ale hlavně celý lesní komplex. Již za života hraběte Prokopa Vojtěcha Černína bylo započato s arondací lesů, tedy s výměnami a výkupy pozemků, za účelem zcelení majetku, potřebného pro vznik obory. Celá jemčinská obora se roku 1790 rozkládala na ploše 7575 jiter, tj. dnešních téměř 4400 hektarech. Obora byla prostorově rozdělena 33 rovnoběžnými alejemi (cestami), které se protínaly, téměř v pravých úhlech, s 22 příčnými alejemi. Každá alej a významná křižovatka (tzv. dostaveníčko) těchto cest dostala své jméno. Pro dokonalou orientaci účastníků štvanic byly cesty a křižovatky v terénu označeny tabulkou se jménem a ukazatelem směru. Nástěnný plán celé obory byl vyvěšen ve společenském sále loveckého zámku. Před zahájením honu obdržel navíc každý z účastníků tento plán v kapesním formátu. Bylo tedy téměř nemožné v oboře zabloudit.

Průběh honu zajišťoval vyškolený personál – pikéři (sháněči), trubači, psovodi, kteří ovládali vycvičenou smečku loveckých psů a honci. Psí smečka čítala v dobách největší slávy parforsních honů až 160 psů. Psi byli chováni v psinci v areálu zámku, součástí byl i malý psí špitál pro nemocné psy. K psinci byl přidělen samostatný kuchař, který se staral o psí stravu.

Před zahájením éry štvanic bylo nutné postarat se o zvýšení stavů vysoké zvěře na Jemčině, a tak roku 1791 sem byla přihnána jelení zvěř z Hluboké a o dva roky později (1793) bylo ze sousední kolenecké schwarzenberské obory přehnáno přes řeku Nežárku ještě 27 kusů jelenů. V roce 1798 bylo v jemčinské oboře 68 jelenů, 150 starých laní a 36 kolouchů. Honit se směli pouze jeleni starší 5 let. Těchto bývalo v oboře každoročně okolo 30 kusů. Každý jelen měl své jméno a úkolem pikérů bylo během roku se naučit neomylně poznávat jednotlivé jeleny podle jejich vzhledu, a to i po shození parohů. Parforsní hony začínaly po 10. září a končily na svátek sv. Huberta (3. listopadu). Později bylo ukončení honů posunuto na svátek hraběnky Terezie Černínové (15. října). V tomto období se pravidelně uskutečnily 3 štvanice týdně, celkem 16 štvanic. Za 31 loveckých sezon parforsních honů na Jemčině byli takto uloveni celkem 293 jeleni.

Podrobné zápisky ze života na zámku v době konání honů, které sepsal Jiří Ferdinand Wachtel, posloužily spisovateli Aloisu Jiráskovi jako předloha k sepsání povídky Záhořanský hon.

Konec okázalých parforsních honů přišel na den svaté Anny, 26. července 1822, kdy byla větrným orkánem, doprovázeným silným krupobitím, zpustošena téměř celá jemčinská obora. Těžké ztráty byly zaznamenány také na zvěři. Po pečlivém zhodnocení vzniklé situace podal lesmistr Wachtel návrh na zrušení konání parforsních honů a hrabě Eugen Černín jeho návrh s těžkým srdcem schválil.

První výsev modřínu na jindřichohradecku

V roce 1754 podepisuje císařovna Marie Terezie „Císařský královský patent lesů a dříví, ustanovení v království Českém se týkající, daný na hradě Pražském dne 5. dubna 1754“. V tomto, svým významem zcela zásadním, dokumentu se např. zakazuje veškerá pastva v mladých lesních kulturách, či hrabání mechu v jehličnatých lesích, které obnažuje kořeny stromů. Dále zde byla, mimo jiné, zakotvena povinnost zajistit nový lesní porost po provedené těžbě, evidovat a zaměřit všechny lesy a pro zlepšení stavu a zvýšení produkce vyrabovaných lesů bylo doporučováno systematické a intenzivní smrkové hospodářství a kultivace modřínu jako rychlerostoucí dřeviny. Na návrh Vlastenecko-hospodářské společnosti v Praze bylo v roce 1780 uděleno vyznamenání panství Chodová Planá za pěstování modřínu a úspěšný způsob získávání modřínového semene.

Snad oboje výše uvedené skutečnosti přispěly k tomu, že v témže roce 1780, navzdory obrovským starostem s přípravou parforsních honů, dovezl Jiří Mikuláš Wachtel na jindřichohradecké panství první modřínové semeno. Historicky první výsev modřínového semene byl úspěšně proveden v menším lesním komplexu (v porovnání s komplexy Jemčina či Markéta) zvaném Klenov, rozprostírajícím se severozápadně od Jindřichova Hradce, mezi obcemi Studnice a Pluhův Žďár. Na paměť této události byl do velkého žulového kamene nad Klenovskou lesovnou vytesán nápis:

1780
F. GORG
N. WACHTL
R. THOMAS
HEINRICH

což převedeno do srozumitelnosti a češtiny znamená:

1780 Forstmeister Georg   Nikolaus Wachtel Revierförster Thomas Heinrich

1780 lesmistr Jiří  Mikuláš Wachtel revírník Tomáš Heinrich

Jakého původu bylo toto první modřínové semeno, není známo. Teprve v Průvodci k sjezdu České lesnické jednoty v roce 1894 uvedl Jiří Václav Wachtel, že semeno bylo snad sibiřského původu.

V 19. století byl modřín zaváděn ve všech revírech jindřichohradeckého panství, a to semenem dovezeným z Rakouska. Prosté vysévání modřínového semene na obnovované plochy se brzy jeví jako nehospodárné, a tak v roce 1805 je zaznamenána první zmínka o existenci modřínové lesní školky na revíru Klenov.

V roce 1880 a 1881, tedy po 100 letech od výsevu, byly modříny káceny a v tehdejší revírní knize revíru Klenov je zaznamenáno, že dosáhly výšky 26-30 m, průměr kmene na pařezu činil 40-43 cm. Průměrný objem jednoho kmene byl 1,5 m3. Při této příležitosti byla na opačný konec zmíněného žulového pomníku vytesána jména potomků „prvního“ Wachtela, a to vnuka (Jiří Ferdinand) a pravnuka (Jiří Václav) a dále je zde uvedeno jméno klenovského revírníka (Hermann Schmiedt), za nichž došlo ke kácení těchto modřínů:

G. WACHTEL,
J.F.R. G. WACHTEL,
OBERF. HERMANN SCHMIEDT
R.F.
1880

Jiří Václav Wachtel ve svém Průvodci k Sjezdu České lesnické jednoty v roce 1894 píše, že modříny kultivované v roce 1780, v současné době ve věku 114 let, mají průměrnou výšku 38 m a průměr kmene v prsní výšce 60 cm.